HISTORIE


Založení TJ Sokola Praha VII

Bezprostředním impulsem k založení tělocvičné jednoty SOKOL v obci Holešovice-Bubny r.1884, krátce před připojením k hl.m.Praze, byla činnost sokolů z blízkého Karlína. Když karlínští sokolové, v krojích s červenou košilí, pod praporem a za zpěvu, procházeli Holešovicemi při výletu do Tróje, budili velkou pozornost holešovických mladíků; nebylo možno zůstat pozadu. O nápadu založit tělocvičnou jednotu se mezi mužskou mládeží živě rokovalo v holešovických hostincích, počet zájemců stále rostl. Sbíraly se poznatky z činnosti již existujících sokolských jednot, sbíraly se též peníze na zakoupení nejnutnějšího nářadí a náčiní a již za tři měsíce (přesně 24.8.1884) se v hostinci „U Zeleného stromu“ sešlo 70 členů na ustavující valné hromadě.

První léta existence

Začátky nebyly lehké; cvičilo se třikrát týdně v dnes již neexistujícím hostinci U ZELENÉHO STROMU, pořádaly se výlety do pražského okolí. Nářadí, nezbytné kroje a prapory si sokolové pořizovali na vlastní náklady, případně i z peněžitých darů sympatizujících občanů. Stav pokladny mladé jednoty vylepšovaly i zábavy a kulturní akce sokoly pořádané a ostatní veřejností hojně navštěvované. Mimořádné oblibě se těšily ŠIBŘINKY (veselá taneční zábava v maskách); jejich pořádání se stalo tradicí.

Koncem prvního roku měla jednota již 176 členů, z toho 113 cvičících mužů ve věku 18-35 let a 63 členů přispívajících, vesměs řemeslníků a živnostníků. Veškeré práce související s činností jednoty vykonávali sokolové sami, dobrovolně a bez honoráře. V prvních letech se na odpovědných místech starosty, jednatele a pokladníka vystřídalo několik činovníků. Velký rozkvět jednoty nastal pod vedením Jana Sýkory, jenž byl zvolen starostou r. 1891. Jednota byla začleněna do Podbělohorské župy, jež sdružovala sokolské jednoty na levém břehu Vltavy a sahala až na Kladensko a Rakovnicko.

Přes odpor rakouské zemské školní rady rozmnožilo řady cvičenců i žactvo a v r. 1899 přibyly první ženy a tak počet cvičících stále rostl navzdory tomu, že jednota každoročně odváděla monarchii daň v podobě branců. Sály U zeleného stromu a Na Zátorách zvyšujícímu se počtu cvičících nestačily a bylo třeba uvažovat o vlastní budově. Z peněz, jež za dobu své činnosti nastřádala, zakoupila jednota pozemek vedle školy a opatrovny za zdí holešovického hřbitova. O několik let později, ve výroční den založení jednoty, byl proveden slavnostní výkop na místě, určeném pro stavbu sokolovny. Stavba byla provedena stavitelem Josefem Vaňhou podle projektu stavitele Hodka nákladem 160.000 rakouských korun a trvala 24 měsíce. Slavnostní otevření se uskutečnilo 9. září 1906.

Pod vlastní střechou

Vlastní budova byla pýchou holešovických sokolů; kromě tělocvičny, nářaďovny, šatny, jednací místnosti a slavnostního sálu, byly v ní i hostinec a byty správce a hostinského. Osvětlení bylo elektrické, ale ještě se topilo v kamnech na uhlí a hygienické příslušenství představovaly suché záchody. Obě průčelí zdobily fresky s národní tématikou, sokoli na atice a na střeše nepřipouštěli pochybnost o účelu budovy.

Brzy po otevření budovy se přihlásila o slovo studánka pod základy, která dala jméno ulici U Studánky; spodní voda prorazila do sklepa a způsobila mnohé komplikace, ale v sálech se vesele cvičilo, a počet cvičících vzrůstal.V r. 1912 čítala členská základna 710 mužů a 140 žen, kromě toho cvičilo 400 žáků a žákyň. Cvičilo se na nářadí, s náčiním i bez něj, pěstovala se lehká i těžká atletika, šerm a střelba. Věhlas získal i početný pěvecký soubor. Slibný rozvoj však zastavila1. světová válka, řada sokolů byla odvedena na frontu. Starosta Sýkora se této pohromy nedožil, zemřel v r.1907. Jména těch, kteří ve válce padli, jsou vyryta do pamětní desky ve vstupní hale sokolovny.

Mezi dvěma válkami

Okamžitě po vzniku samostatného Československa se činnost sokolských jednot znovu rozběhla a také rozvoj TJ SOKOL Praha VII nabral rychlé tempo, kterému sokolovna nestačila. Bylo třeba dalších tělocvičen, jak kvůli stále vzrůstajícímu počtu cvičících, tak i proto, že sokolovna U Studánky byla poměrně daleko od intenzivně se rozvíjející oblasti Manin. Narůstající počet sokolů z této části obvodu si vynutil vznik pobočky Sokol Maniny, pro niž byla r. 1924 získána malá, ale vyhovující tělocvična v právě dostavěných tzv. Červených domech mezi ulicemi U Průhonu a Přístavní. Nová tělocvična byla vybavena nutným nářadím a hned byla plně využitá početným členstvem, dorostem a žactvem. Na Maninách také bylo letní cvičiště využívané oběma částmi jednoty, konaly se tam i závody a veřejná vystoupení všech složek TJ Sokol Praha VII. Roku 1926 byl ke dvorní straně sokolovny U Studánky přistavěn další trakt. Při té příležitosti bylo instalováno parní vytápění a bylo modernizováno hygienické zařízení. Všechny tělocvičny, sály a hřiště praskaly ve švech. Jednota měla 2200 dospělých členů, téměř 300 dorostenců a dorostenek a více než 1000 žáků a žákyň. Pravidelná cvičení mužských a ženských složek vedly cvičitelské sbory, každý v úctyhodném počtu 30-35 členů, podobně tomu bylo i u dorostu a žactva.

Činnost sokolů z Prahy VII měla celou řadu forem.Kromě pravidelných cvičení v oddílech všech kategorií byly činné i oddíly her (odbíjené, házené, košíkové), lehké atletiky, bruslařský, šermířský, střelecký, plavecký, turistický, stolního tenisu, kuželkářský. Rámec jednoty přesahovaly odbory lyžařský a jezdecký. Devadesátičlenný lyžařský oddíl za příznivých podmínek uskutečňoval zájezdy do hor i do okolí Prahy, pořádal i kurzy a závody, zpočátku na Adolfově (dnes Jilemnické) boudě na Horních Mísečkách, později na Horních Lysečinách. Jezdecký oddíl (cca 30 členů) měl vlastní jízdárnu a pronajaté stáje v Královské Oboře (v místě dnešního Planetária), měl 7 vlastních koní a 5 koní si najímal. Členové tohoto oddílu byli úspěšní ve veřejných soutěžích, sami pak pořádali veřejné cvičební hodiny s ukázkami rejů, skoků, voltéže. Cvičitelé všech oddílů byli vyškoleni, měli vysokou úroveň, mnohdy pracovali i ve vyšších složkách SOKOLA (v župě, v ústředí ČOS).

Čiperně si vedly i odbory kulturní: pěvecký sbor mužů a žen, sbor orchestrální, trubačský, odbor fotografický, dramatický, loutkářský, největšího, rámec jednoty daleko přesahujícího, věhlasu dosáhl orchestrální sbor (amatérský symfonický orchestr) ustavený r. 1927. Postupně, pod vedením dirigentů Suchánka a Krupy a sbormistra Vostárka, nabýval vysokých kvalit. Konaly se pravidelné koncerty pod střechou naší sokolovny a na mnoha dalších místech v Praze i mimo ni, na Slovensku a dokonce i v několika městech ve Francii. K nejslavnějším vystoupením sboru patří koncert k padesátému výročí založení jednoty uskutečněný ve Smetanově síni Obecního domu dne 5. května 1934. Zcela vyprodaný sál tehdy aplaudoval tělesu složenému z 85 hudebníků a 140 pěvců ze čtyř pražských jednot.

Loutkové divadlo hrálo v sobotu na Maninách, v neděli U Studánky. Dekorace malované na plátně umožňovaly 25 proměn.36 klasických loutek o výšce 70cm doplňovaly 2 žáby, 2 hadi, koník, kozel, medvěd, havran a drak a mnoho kusů nábytku. Ročně bylo na repertoáru cca 15 her, v roce 1940 jich bylo uvedeno dokonce 29. Důležitou součástí vzdělávací činnosti byla knihovna s osmi tisíci svazky. Společenské akce, z jejichž výtěžku jednota žila, měl na starosti zábavní odbor. Do kalendáře takových akcí patřily šibřinky, zástěrkové bály, dětské dny, dozvuky, výlety a společenské večery. V jednotě pracoval také odbor sociální ;ten přispíval potřebným žákům a dorostu na tábory, ale také pomáhal nezaměstnaným členům hledat práci a pod. Již od r. 1920 pořádala jednota letní tábory pro žactvo (v Dobříši, Plané nad Lužnicí, Chyšce, Březině, Seči,Žinkovech, Pyšelích), ale vždy v pronajatém zařízení. Roku 1928 zakoupila Stará Garda pozemek se dvěma sruby na Kačáku u Unhoště, svépomocí byl postaven srub třetí. Tam od té doby jezdil dorost na letní tábory a v zimě na lyže. Za příznivých sněhových podmínek bylo možno na místo dojít na běžkách z Bílé Hory.

Období mezi válkami lze bez nadsázky nazvat zlatým věkem České obce sokolské.V sokole trávily volný čas celé rodiny, na sokolské půdě vznikala trvalá přátelství a častými byly i sokolské sňatky. SOKOL PRAHA VII až do roku 1931 vedl starosta Václav Vaňha, vystřídal ho František Kudela a toho pak Václav Šverma, ten již v době, kdy se nad Sokolem a nad celým Československem setmělo; přicházela 2. světová válka a okupace Českých zemí. V dusnu, jež této tragédii předcházelo, konal se v r. 1938 slavný X. Všesokolský slet na Strahově. Skladba mužů byla demonstrací odhodlání bránit svobodu naší vlasti. Žel, o rok později bylo obraně odzvoněno a od října 1941 byl SOKOL postaven mimo zákon. Řada činovníků jednoty, včetně starosty Švermy, byla odvlečena do koncentračních táborů, mnozí byli popraveni, jiní padli v bojích, hlavně na západních frontách, další v době Heydrichiády nebo na barikádách. Jména obětí najdeme na pamětní desce u hlavního vchodu do sokolovny.

Po 2. světové válce...

…se SOKOL opět zformoval do gigantických rozměrů a hlavní úsilí prvních poválečných let směřovalo na Strahov, na XI. Všesokolský slet. Bylo to schizofrenické období, ve kterém se radost z konce války a naděje do budoucna mísily se strašákem komunismu, který, v důsledku dohody mocností o poválečném uspořádání Evropy, čekal na první vhodnou příležitost. Volby v r. 1946 ji přinesly a komunisté nezaváhali. Strahovská vystoupení XI. Všesokolského sletu a sletový průvod Prahou sledoval z prezidentské lóže již Klement Gottwald, kterého sokolové odmítli pozdravit. Na to mnozí doplatili hned po ukončení sletu, jiní v nejbližších letech po něm. Dobře připravený protivník nasadil do boje proti SOKOLU „trojské koně“, likvidace přišla „zevnitř“, od akčních výborů, a o dva roky později i zvenku, ustavením sjednocené tělovýchovy. SOKOL jako spolek zanikl, jako jméno, ale pod křídly ČSTV, se tu a tam udržel, tu a tam se udržely i zlomky některých tradičních sokolských činností (cvičení, příprava cvičitelů, letní tábory), vesměs se ale tělovýchova přednostně orientovala na výběr talentů pro vrcholový sport a na přípravu spartakiád, jejichž úkolem bylo překonat slavné slety. Sokolovnu U Studánky posléze získalo Ministerstvo vnitra a užívala ji Rudá Hvězda Praha.

V roce 1968…

…svitla sokolům naděje, ale zhasla dřív, než se mohla rozhořet.

Listopad 1989

Více než 40 let očekávaný den D se hodně opozdil, ale přece ještě zastihl v dobré tělesné i duševní kondici několik desítek starých holešovických sokolů a sokolek. Díky jim byla tělocvičná jednota SOKOL PRAHA VII obnovena jako jedna z prvních. Po tomto úspěšném začátku nastalo dlouhé, deset let trvající úsilí o navrácení budovy, protože „sokolovnu vlastnil stát a ten ji nechtěl zpátky dát“. Třetí etapu obnovy představuje odstraňování technických závad nahromaděných během dlouhého období bez základní údržby. Tato etapa již čtyři roky probíhá a ještě nějakou dobu potrvá, než bude vše v pořádku. Je to „štafetový běh na dlouhou trať“, jeho kolík stále ještě nese „dorost z r. 1938“, střídání na trati však trochu vázne. Na tomto místě se sluší poděkovat představitelům a zastupitelským sborům Městské části Praha 7 a Magistrátu hlavního města Prahy za velkou vstřícnost a za finanční i morální pomoc již naší jednotě poskytují. V neposlední řadě patří dík Investičnímu odboru ČOS. Bez přispění jmenovaných by vše bylo mnohem těžší./p>

Tělocvičná činnost TJ Sokol Praha VII

O obnovení tělocvičné činnosti usiloval výbor jednoty od prvních dnů, následujících po institucionální obnově SOKOLA, realizaci však ztěžovala skutečnost, že sokolovnu vlastnilo Ministerstvo vnitra a užívala Rudá Hvězda Praha (ta později přijala jméno Olymp). Jednáním se podařilo docílit dohody, na jejímž základě Olymp přenechal sokolům k dispozici jednu tělocvičnu na několik hodin týdně, za úplatu. Teprve po změně zákonů, ovlivňujících vydání objektu, byly sokolům tělocvičny zapůjčeny bezplatně. Mezi prvními cvičícími převažovaly ženy a děti. XII. Všesokolského sletu v r. 1994 se SOKOL PRAHA VII zúčastnil ve skladbách mladších žákyň a žen, příprava se odehrávala v sokolovnách šťastnějších pražských jednot, kterým byly sokolovny již vráceny. Po úspěšném vyřešení vleklých majetkoprávních sporů se rovněž TJ SOKOL PRAHA VII otevřela možnost plného využití ploch v sokolovně pro vlastní tělocvičné aktivity a rozvíjení činnosti v tradičních formách i v nových sportech. Přestože náklady na provoz a údržbu budovy činí nezbytným pronajímat některé plochy za úplatu, fungují v sokolovně během školního roku oddíly pro děti i oddíly dospělých./p>

Tyršovy myšlenky v současnosti

Když Dr. Miroslav Tyrš (1832-1884), povoláním historik umění, zakládal před více než 140 lety první sokolskou jednotu, SOKOL PRAŽSKÝ, činil tak pod heslem „V ZDRAVÉM TĚLE ZDRAVÝ DUCH“, jež je vlastně českým vyjádřením zásad, jimiž se před několika tisíci lety řídily všechny kulturní národy. V nově vzniklém spolku našlo Tyršovo heslo praktické uplatnění a jeho ohlas u česky orientované veřejnosti neustále rostl. Tělesná zdatnost se postupně stávala všeobecně uznávanou předností mužů i žen všech věkových kategorií. Dochované filmové dokumenty a fotografie z Všesokolských sletů to přesvědčivě dokládají. Prudký rozvoj techniky a elektroniky, k němuž došlo v uplynulých 40ti letech, má za následek úbytek fyzické práce a pohybu obecně, a to u převážné většiny obyvatelstva. Změněný způsob života (nedostatek pohybu), zaviňuje ochabování svalových skupin, které odpovídají za správné držení těla. Důsledkem svalové nerovnováhy jsou častá onemocnění páteře a kloubů a dokonce i vnitřních orgánů. Vliv nemoci a bolesti na duševní stav člověka jistě není příznivý; každý, kdo prodělal byť jen banální chorobu, se s tím setkal. Jako obzvlášť závažnou skutečnost je třeba vnímat zvyšující se počet dětí s vadami pohybového aparátu a s tím souvisejícími neurotickými obtížemi, jež mají původ v nedostatku pohybu a paradoxně bývají často důvodem k žádostem o „osvobození“ od tělocviku. Právě cvičením však je možno mnohé napravit. V SOKOLE se děti učí základním pohybovým dovednostem, jež bývaly, ale již nejsou samozřejmé. S každým zvládnutým cvikem, nebo při překonání strachu, nabývají malí sokolíci sebedůvěru a také prožívají pocit sounáležitosti a radosti z pokroků svých kamarádů. Kvalitní kamarádské vztahy navázané v dětství obohacují člověka na celý život. Obracíme se tímto zejména na rodiče, aby se zamysleli nad tím, že „sportování“ výhradně u televize neprospívá tělesnému a duševnímu zdraví a není pro děti dobrým příkladem. Nápravu nelze očekávat ani od četných fit-center. Nejsou pro mnohé finančně dostupná a nemohou nahradit všestrannou pohybovou aktivitu. Bez odborné individuální asistence mohou naopak působit na tělesnou schránku i škodlivě. Sokolské heslo „NI ZISK NI SLÁVU“ v praxi znamenalo, že činovníci i všichni cvičitelé pracovali pro SOKOL bez honoráře; tato okolnost spolu s finančním přispěním zámožnějších příznivců umožnila kdysi tak rychlý rozvoj Sokola. V dnešní době bychom jen těžko hledali srovnání. Ochota dobrovolně se angažovat v činnosti pro sebe i pro jiné postupně poklesla na současné historické minimum obzvláště v Praze. Přihodilo se to z rozličných důvodů, objektivních i osobních, a na úkor kvality života zejména společenského. Čtenářům této drobné publikace navrhujeme, aby se zamysleli nad tím, kdy se naposled, pokud vůbec, aktivně zúčastnili nějaké taneční zábavy, sportovního či jiného soutěžení, výletu ve společnosti svých rodin a přátel, divadelního ochotnictví a podobně. To vše podnikali sokolové zcela běžně, to vše, ba mnohem víc, lze v sokolovnách, jež nám předkové zanechali, podnikat i dnes. Také sokolovna U Studánky takové činnosti umožňuje; v průběhu oslav stodvacátého výročí založení jednoty se o tom každý zájemce mohl přesvědčit. TJ SOKOL PRAHA VII je i dnes otevřená tradičním i moderním sportům a kulturním i společenským činnostem a Tyršovo heslo „NI ZISK NI SLÁVU“ je tedy opět aktuální. p>

Minulost Holešovic a Buben

O Bubnech a Holíšovicích existují doložené zprávy již z jedenáctého století, nejstarším dochovaným objektem je kostel sv. Klimenta (1231) v Kostelní ul. Bubny se rozkládaly blíže ostrovu Štvanice, Holíšovice byly položeny blíže Tróji. Obě vsi byly malé a chudé, několikrát byly zpustošeny vojsky, tábořícími v oblasti přilehlých Manin. Po Bílé Hoře obce vlastnil Albrecht z Valdštejna. Teprve v 1. polovině 19. století nastal postupný rozvoj, který se projevil budováním průmyslových závodů a s tím související výstavbou domů. Během necelých třiceti let vyrostlo 300 domů a počet obyvatel se zdesetinásobil. V listopadu r. 1884 byly Holešovice a Bubny připojeny k Praze jako její sedmá část a jejich rozvoj se prudce zrychlil. Přibývaly továrny, pivovar, pila, vznikl holešovický přístav, jenž měl přímé spojení s velkými tržišti při Severním a Baltickém moři. Na polích, původně sahajících až k Letné, vyrůstaly nové domy jako houby po dešti. Spojení s vnitřní Prahou umožňoval most Františka Josefa, v letech 1895-1896 byla z podnětu radních Prahy VII vybudována silnice pod Letnou až k Malé Straně. Maninský poloostrov, byl plný zeleně, omýván Vltavou, jež se v té době předcházející regulaci řečiště rozlévala do mnoha ramen. Uprostřed maninské nížiny se rozkládalo vojenské cvičiště. Do těchto míst zasáhl stavební ruch až na přelomu 19. a 20. století. Vznik továren a malých výroben na území Holešovic a Buben vyvolal i potřebu výstavby domů pro zaměstnance, početní nárůst obyvatelstva pak byl důvodem k výstavbě dalších důležitých objektů např. školy, opatrovny, hřbitova. V těsném sousedství vyjmenovaných objektů v místě zasypané rokle na hranici s Královskou Oborou vyrostla r. 1906 budova sokolovny. V téže době vyrostly též bloky výstavných obytných domů po obou stranách dnešní Veletržní ul. (dříve Rudolfovy tř.) až k Bubenči. Praha VII v té době patřila (spolu s Novým Městem) k nejdynamičtěji se rozvíjejícím částem Prahy. Byly zde celopražsky důležité dopravní tepny (železniční i vodní) a výstaviště. Mnohé budovy v Holešovicích mají výjimečnou architektonickou hodnotu a jako takové jsou na seznamu kulturních nemovitých památek, mezi ně patří i komplex školy, opatrovny (dnes MŠ) a sokolovny v ul.U Studánky.

text: © 2004 Helena Klinovská, vyšlo jako Almanach ke stodvacátému výročí založení Sokola Praha VII, upraveno pro web.